NOEGO - BLOG S VLASTNÍM NÁZOREM

Znáte to z těch hospod. Kdybych, tak bych, možná určitě, škoda ale nejde to. Čas nám všem ohryzává ty růžky mládí, kdy stačilo chtít jen je povystrčit, a to se potom kolikrát děly věci. Člověk dorůstá do své domnělé velikosti možností, svobody a zkušeností, aby vzápětí zjistil, že hodina je tak nějak kratší, víkend volný jen vzácně, no a přes týden je člověk nevolníkem "rytmu velkosvěta" takřka stopro. 

Obdivuji každého, kdo si nachází vůli a volnou chvíli na nějakou činnost, která vůbec nesouvisí s jakoukoliv formou mrhání časem. Čas je totiž to největší neměrné bohatství, které znám. Mít svobodu a čas je tak krásné a vždy mne udivuje, kolik lidí si času vůbec neváží a neuvědomuje si, jak důležité je mít volnou chvíli, a jakým hloupým způsobem lidé své dlouhé chvíle povětšinou vyplňují.

S Ježíškem už dávno nekomunikuji prostřednictvím dopisu za oknem. Tento způsob dorozumívání ponechávám nižšímu levelu mých dětí. My spolu s Jéžou, jak mu familierně přezdívám, komunikujeme mimosmyslově, zkrátka mu to tam uprostřed svý lebky pošlu, a on to tam uprostřed mý lebky tak nějak dostane a pak to někdy nějak v reálu dostanu zase já. Už sme leta takto jednoduše domluveni, během pikosekundy zamyšlení mozkozávitu. A tak, jako každý rok, obdržím od rodičů nějaké ty ponožky či napodobeninu svetru z umělé hmoty, to proto, že si přeji dalekohled, nějaké nářadí nebo něco podobného, no a Jéža mi každoročně nadělí nový Jaroplán.

Ano, Jaroplán. Takřka každý rok dostanu nový model, a s ním si potom lítám a mohu dělat co chci. Kdysi to byl obyčejný jednoplošník. Ech, kde jsou ty časy. Dříve sem měl pocit, že být pilot Jaroplánu je zcela přirozené, snadné a nikdynekončící,  nejspíš proto, že život byl jeden velký slet pilotů jednoplošníků. Jo, to jsem ještě nic netušil o nákaze jménem zaprděnost fotříkovství, která se většinou začíná projevovat s věkem, a s přesedláním z jednoplošníku na dvoj- a víceplošník a přidělení hodnosti manžel. Tato plíživá choroba dostala nejednoho zkušeného letce. Od té doby, co sme s Gabrielou do hry zvané život pozvali i Hugonáše a Rosmilou, je můj Jaroplán čtyřplošník. A to byste měli vidět tu netušenou řadu kombinací letu. Letos je v Jaroplánu místo na stavbu tee-pee. Oslovil jsem pár pilotů takykdysiindiánů, a doslova se zalekl symptomů zaprděnosti u několika z nich. Ale možná je to jen tím počasím.

Dlouho se příčina zaprdění do fotříka připisovala životu jako takovému, že to tak prostě chodí. Myslím, že se tuto tezi snažilo a snaží vyvrátit dosti velká skupina svobodných fotříků - pilotů víceplošníků, ale všeobecně se má za to, že s manželstvím a dětmi přichází cosi jako příkaz a zákaz zároveň, a na místo pohody lásky a klidu člověk ulítává spíš do vopruzu hněvu a stresu. Jako když vám zastřihnou křídla.

Tým doktora Osta nedávno odhalil zvláštní feminomén. Dá se říci, že zatímco u svobodných fotříků se zaprděnost sice také projevuje, ale pouze ve vzácných případech a relativně neškodně, u manželů se výskyt této mentálně-fyziologické choroby projevuje takřka v 66,6 % případů. Dalo by se říci - bohužel!  Ano, bohužel. Protože zatímco svůj život většina zaprděných ženatých fotříků hodnotí rovnicí Manžel = Bohužel,  (přičemž vznik a podobnost těchto slov je zřejmá),  u svobodných mužů s ženami a dětmi podobný příměr zatím naštěstí vynalezen nebyl. Bohudík, mandík! Pod drobnohledem slovosledu lze pozorovat, že zatímco manželů nám má být líto (a z mnoha mých osobních případů tomu tak  ve skutečnosti je) fotříci svobodní povětšinou zaprděnosti odolávají, neztrácejí sílu, manu a většinou mají i money.

Přesto, každým rokem v mém okolí ubývá pilotů a přibývá manželů. Bohužel! A tak za to všechno, čeho se mi od Jéži každým rokem během letu Jaroplánem dostává, posílám doprostřed mý lebky jasný vzkaz:  Já - man, dík!  Bohudík !

Přidat odkaz na článek: