NOEGO - BLOG S VLASTNÍM NÁZOREM

Víš Neo, některé věci se mění pořád, a některé věci se zase nemění vůbec. Například návyky, jež s sebou lidstvo nese už z doby kamenné. Jistě už od těch dob se říká, že každý kámen má osm tváří.

Nejnovější archeologické průzkumy jasně dokazují absenci jiného nářadí, než vlastních rukou, při stavbách opěrných kamenných zídek. Staří mistři se tenkrát s těmi šutry přímo mazlili. A návratu k těmto kořenům dřímajícím určitě v každém z nás si dnes užívá jen úzká skupinka vyvolených. Gabionýři, gabionisté a gabionéři.

Shodou pracovních okolností jsem se ocitl v pozici gabionýra a můj tým složený z jednoho gabionisty a čtyř gabionérů staví gabion. Gabiony jsou opěrné kamenné zídky. Kámen je vyskládaný do drátěných košů, které je relativně snadné smontovat. Potom se přiveze kámen na hromady a stroj času vám zastaví v dávné minulosti. Svět je hromada kamene , jehož osm tváří mrká jedna přes druhou. Jako ideální pracovní nástroj se zas a znova jeví vaše vlastní ruce. Nekonečné přehrabování se v hromadě, střídá skládání kamenů do košů a potom zas a dál a ještě. Pokud vám přeje počasí a je hezky, okolní prach se zdvihá i při pomalejší chůzi. Některé servírky si myslí, když napochodujeme na oběd, že se v Praze otevřela šachta. Kromě naší totální zaprášenosti tomu nasvědčuje i Ostravský původ dvou gabionérů.

Tito dva stateční muži zvolili k ubytování místo, které by zasloužilo samostatný článek. Nejvtipnější historka je asi ta o automatu na pivo. Do automatu vložíte mince, projedete občankou a vypadne pivo. Naší dvojici dělá společnost skupina třiceti Rumunů. Průměrný Rumun dle svědectví údajně vypije asi deset piv. Rumunské pasy automat nebere a jediné dvě české občanky široko daleko patří těmto Ostravakum. Co asi dělají potom , co přijdou z totální roboty, nechám na fantazii laskavého čtenáře.

 Maťo jede do práce.

Další můj muž je také dobrodružné povahy. Jako svou základnu zvolil chatu bez vody a elektřiny na samotě. Na počátku naší mise se pokoušel dostávat na místo ranního odjezdu kombinací chůze a autobusů. Takto byl schopen dorazit asi za tři hodiny. Vzhledem k tomu, že někdy vyrážíme i v pět ráno vcelku kruté. Rozhodl se tedy zkrátit si cestu přes řeku. Jeho ranní trasa už obsahuje pouze tříkilometrovou procházku k uschované kanoi a následné přeplutí Labe v Dobkovicích. Večer stihne ještě v motorestu pivo a hurá domů. S ostatními kolegy si říkáme, jestli by neměl dělat přednášky na pracovním úřadě o tom co je a není kdo ochoten udělat proto, aby tu práci měl. Nejsme si však jisti, zdali by tam někdo vůbec toho Slováka poslouchal.

Zkrátka gabion není pro každého. Ani pro mě ne. Po měsíci hledání mezi osmi tvářemi světa a žulovým odkazem dalším generacím nacházím sám sebe. Představa podobné rachoty dalších třicet let do vysněné důchodové halucinace ničí mou mysl s nezvyklou mírou děsu. Už nesmím ztratit ani chvíli nebo se toho snad dožiju Bože.