NOEGO - BLOG S VLASTNÍM NÁZOREM

Nenápadná píle a pracovitost vietnamské komunity už nese své ovoce i ve veřejném prostoru. Nejenom jako skromní prodavači ve večerkách, nebo pracovníci rychlého občerstvení, ale už i jako pracovití zahrádkáři, tak se nám pomalu začíná měnit povědomí o vietnamcích žijících u nás.

První vietnamci přicestovali do Česka někdy po roce 1956. V tehdejším socialistickém táboře panovalo přesvědčení, že se u nás vyučí a zvládnou naučit průmyslové řemesla a následně tyto dovednosti využijí při budování socialistického průmyslu ve Vietnamu. Velká vlna vietnamských stážistů vypukla po roce 1974 a v polovině osmdesátých let u nás operovalo asi 28000 vietnamců. Tehdejší Československá vláda vyvinula snahy o omezení internacionální pomoci a proto se v roce 1990 nacházelo v Česku asi 10000 vietnamců, jejichž počet od té doby roste. V České republice už dorůstá druhá generace Vietnamců, kteří se tu už narodili, vystudovali a jsou ovlivněni kulturou naší i svou původní. Perfektně ovládají češtinu a mají většinou vinikající školní výsledky.

Svou kulturou silně ovlivněná vietnamská komunita, není nijak zvlášť průrazná ve styku s našincem a po budhisticku skromě žije si sama pro sebe. Češi ještě určitě rádi vzpomenou na šikovné vietnamské krejčí, kteří byli schopni ušít tehdy nedostatkové džínsy. Možná to stálo za pozdějším boomem stánkového prodeje po celé republice zcela v rukou vietnamců. Prodej levného textilu, podezřelých cigaret a alkoholu ve stáncích, dnes spousta drobných obchodníků mění za kamenné obchody, večerky, restaurace, nebo nehtová studia. Pořád sice můžeme slyšet zprávy o nelegálních činnostech, jichž se dopouštějí, třeba pěstování konopí opravdu, ale opravdu ve velkém, nebo porušování autorských práv. Zdá se však, že většina vietnamců raději volí legální způsob obživy.

Díky tomu, že se snad někteří z nich konečně začínají cítit v České republice doma, můžeme pomalu pozorovat jejich osvěžující stopu také ve veřejném prostoru.

V Děčíně například vietnamci obydlují nevzhledný sídlištní panelákový komplex. V částech vhodných pro komerční využití provozují krámky a restaurace, v ostatních žijí. Nevím co na to říká higiena, ale mě je docela sympatický pohyb malých dětí po obchodě, kdy ženě vůbec nic nebrání v jejich hlídání a zároveň obsloužení zákazníků. Minule jsem dokonce mohl pozorovat výrobu nějaké domácí pochutiny. Paní při prodeji v krámku stíhala ještě prohazovat ingredience hůlkami mezi několik mističek. No koncert, úplně jsem zapoměl co chci koupit.

K sídlištnímu komplexu patřilo i velmi nevzhledné, roky neudržované parkoviště. Seskládalo z polozarostlých zbytků panelákové výstavby, starých pneumatik a podobně. Dnes je místo něho venkovní teráska, stráně jsou zpevněné typicky asijskými teráskami z kamenů.

 

V další části zapomenutého prostoru vzniklo políčko se zelím, kurt na bandmington, posezení s grilem a opět spousty opěrných zídek a terásek. Sídlištní objekt má novou fasádu. Děti hrající si na vzniklé zahrádce na sebe vzájemně volají česky, dospělé při grilování provází úsměv na rtu. No docela styl.

Myslím, že zrovna v tomto případě se od nich máme hodně co přiučit. Osobně jim fandim. Mojí poslední obavu rozptýlil minule můj kamarád. Když jsem se mu svěřil, že občas nevěřim tomu, že kuřecí maso v jejich občerstvení je opravdu kuřecí, smetl mé pochybnosti úvahou nad tim, že pro Vietnamce jsou přece psy a kočky pochutinou a když kuře stojí padesátku, nebudou přece delikatesy dávat místo kuřat, to spíš za psy a kočky zaplatí.

Prostě vietnamská komunita ještě nedostala možnost ukázat co v ní opravdu je, ale pomalu to dokazuje. Osobně vliv různých kultur ve veřejném prostoru vítám, může nás to jenom obohatit. Zajímavý článek o vietnamské komunitě najdete třeba zde.

To, že vietnamská komunita pracuje na svém přínosu čechám, a že snahy o česko-vietnamské přátelství nejsou jen utopií, nam dokazují lidé okolo Klubu Hanoi, který najdete zde