NOEGO - BLOG S VLASTNÍM NÁZOREM

Sedim si takhle v koutku na nádraží, na lístek nemám a to mě nezaráží, koukám, jak se vlaky rozjíždějí, za chvíli bude mí tělo na kolejích a úúúúú. Jo to sou vám věci, co se honěj v palici, v noci na nádraží. Jedno takový znám, občas v něm přebývám. Sedim, ani nedutám, po těžký šichtě na ubykaci nejsem sám. Jo a do důchodu ještě třicet let mám.

Ba ba synu, jen pekelné vyhlídky čekají takové jako jsi ty. Ale dědku nepovídej. A kolik je tobě junáku, trochu jízlivě. Šestatřicet. Chachá, prej dědku. No a tak. No nebaví mě to tady, ale ty prachy nó. Ale ta šílená touha z toho všeho vypadnout. Kurva, žít si po svojom o tom jo o tom chci psát. Protože jen to, fakt jen to.

Nemám nic proti práci, dá se říct, že mě ještě donedávna docela bavila. Pracoval jsem jako číšník, kuchař, pokrývač, řidič. Zkrátka vším čím jsem byl, byl jsem rád, až teď se to nějak začíná lámat. Loni jsem oslavil pětatřicet a při té příležitosti mi došlo, že mi do sladkého důchodu zbývá ještě nějakých třicet pracovních let. Vzhledem k tomu, že jsem do pracovního kolotoče naskočil někdy ve dvaceti, mám za sebou jednu třetinu pracovního života. A byla to tedy dost hektická třetina, co se týče pracovního nasazení. Prostě už patnáct let hákuju jak šílenej a ještě dobrých třicet mám před sebou a ta představa mne začíná děsit.

Občas se rozhlédnu kolem sebe a nejsou to úplně ideální záběry. Těch lidí kolem, někteří to už mají za sebou a v jejich obličejích jsou ty odrachocená drahocená léta jasně čitelná, jiní jsou momentálně v laufu a kvůli svojí práci jsou ochotni jít přes mrtvoly, těch mi je líto. Někteří rezignovali a prostě jen žijí, smějí se a pracují. A já?

Už mám zase ty myšlenky. Já přece musím něco vymyslet. To nemůžu takhle nechat, ještě třicet let, to nevydržim. A starobní holotu za padesát let rachotu? Lidé mají různé cíle ve svých životech, ten můj je vymanit se z tohohle šílenýho kolotoče. Prostě si chci vstávat, kdy se mi zachce, dělat jen to na co mám zrovna chuť a nemuset už nikdy nic vysvětlovat kdajakým šéfům.

Ale jak na to sakra. Vyzkoušel jsem už hodně variant, ale žádná zatím kýžené ovoce nepřinesla. Ale ta touha, ten hybnej motor, cítím jí od mala. Proto to nikdy nepřestanu zkoušet, i když jsem poslední tři roky využíval pohodlí stálého pracovního poměru, ten lev ve mě jenom podřimoval. Ne tenhle boj nesmím prohrát, ještě je trocha času na to něco vymyslet, nevzdat to.

Je ráno, prší. Otevírám okno nádražní ubytovny v obci Kájov. Vlaky se rozjíždějí. Další den tě vítá kámo. Přinese nějakou změnu? Nebo alespoň kapku naděje?

Sedim si prostě v koutku na nádraží, ten lístek nemám, koukám jak se vlaky rozjíždějí a čekám na ten svůj. Já vím, že přijede, mí tělo neshnije na kolejích, ne, moje tělo ne.

Přidat odkaz na článek: