NOEGO - BLOG S VLASTNÍM NÁZOREM

O tom, že nemá nejmenší cenu nějak lpět, na nějakém národním povědomí, mě Češi přesvědčují již nějaký ten pátek. Nechápu, kde tento bezvýznamný národ, bere vůbec nějaké broky,k těm občasným  návalům euforie, jimž čas od času zcela bezdůvodně propadá, třeba při vítězství několika z nich v olympijském turnaji ledního hokeje. V těchto chvílích, velmi rádi propadáme falešné iluzi, že tito frajeři, jsme vlastně mi všichni a oni hráči nás vlastně reprezentují nejenom třeba ve hře hokej, ale třeba také v angličtině, nebo kolektivním pojetí bytí. Jak se kluci tenkrát drželi kolem ramen, bylo opravdu dojemné. Jsem fanoušek, jako asi všichni, ale bohužel dnes a denně konfrontován s námi Čechy takovými, jací asi doopravdy jsme. Většinově.

A nejsou to věru příliš veselá zjištění. Prvně, jsme strašní prsatci. A skutek utek. Snad každý den se setkám s někým, kdo velmi jasně a důrazně dává najevo svou nespokojenost  s nějakým stavem věci a většinou okořeněnou řadou velmi drsných prohlášení o tom jak rázně zjedná nápravu. V okamžiku lámání chleba, však tato prohlášení, jako by nikdy nebyla. Na tento vcelku běžný jev, jsem si už jakž takž zvykl, na co však nemohu, je reakce přímých svědků, kteří se jako na povel tváří stejně, jako ona ještě před chvílí tolik rozhořčená figura, tedy jakoby nic, prostě to úplně v klidu přejdou. Prostě tady lítaj z hub strašný .ovna.

A s tím přímo souvisí další jev, vlastně úplně opačný, ale též velmi častý, v našich končinách. Připo.ranost. Je to vlastně jen nechuť mít vlastní názor, takovej nádor no. Vlastně jet slepě to, co mi řeknou a mám klid. Jenomže, to už se dneska nemusí, ale přesto si to neseme v sobě, po našich rodičích a prarodičích. Fuj. Je to strašně silnej přežitek, prostě nebejt vidět, hrozný.

Tyto dva jevy jsou pro společnost strašně zhoubné. Jenom díky tomu, jací jsme, se daří všem vládním formacím, pomalu, ale jistě utahovat otěže všem různým svobodičkám, které jsme ještě nedávno mohli považovat za samozřejmé. Velmi často jde v první linii třeba nesmyslná organizace, zvaná Městská policie, která se za poslední dobu zviditelnila, třeba znovuzavedením funkce pomocná stráž veřejné bezpečnosti v Boleticích nad Labem, nebo nasazením agentů v civilu na neposlušné pejskaře tamtéž. Široká veřejnost tyto nesmysly přejímá vcelku bez větší pozornosti. Stejně tak, naprosto absurdní spolupráce této městské ochranky s Národní protidrogovou centrálou, po zcela náhodném nálezu amatérské domácí pěstírny marihuany, v Děčíně. A veřejnost? Jako vždy.

Nepatrnou špetkou naděje oživila mé okoralé srdce, až současná aktivita veřejnosti v kauze Děčínských protipovodňových opatření. Ovšem nejspíš to bude jen chvilkové vzepnutí. No uvidíme.

Přál bych to téhle zemi. Za Borovskýho, Havla i toho Jágra. Trochu doufám, že něco ukážou volby, ale trochu se bojím, že jen shora napsané, nepříznivé nepříznivosti. Myslím, že by možná mohlo být na čase. Hlasy mlčochů rozhodly volby, Nerozhodní rozhodli, Většině voličů nebylo přes čtyřicet a tak, kdybych četl v novinách. Jen taková agitka no. Prostě mám trochu srach o stav svobody v týhle zemi. Osobně si myslim, že to pojebaný Kdo neskáče, neni Čech, bylo mnohem silnější na Národní, než v Naganu a kdyby ti mladí z facebooku opravdu mysleli vážně všechny ty skupiny proti paroubkovi atak, možná by mohl bejt můj strach zbytečnej, ale to, co vidím každý den, nadějí moc nevoní, nebo ano?

Přidat odkaz na článek: