NOEGO - BLOG S VLASTNÍM NÁZOREM

Moje duše je černá jak noc. Stejně tak, jako moje víra. Základy k ní položil páter Roark Bradford, který vlastně ani nebyl páter. Spíš voják a novinář. Pranic mi nevadí, že se narodil  v roce 1896 v Tenessee. Guruem a jedním z nejdůležitějších z kazatelů moderního věku se stal až po roce 1926, kdy se začal věnovat psaní beletrie. Když dostal v roce 1930 Pulitzerovu cenu, jeho učení už dávno letělo světem. Myslím, že každý člověk  hledající víru, může v učení Roarka Bradforda nalézt tu svou cestu. Podmínkou je pouze vlastnit smysl pro humor. Ptáte se proč?

 

 

Protože napsal  knihu, srovnatelnou svým významem Koránu, Tibetské knize mrtvých i Holly Bible samé. Totiž, ehm, její překlad do afroamerikánštiny. Zavzpomínal na své dětství, strávené na bavlníkové plantáži v údolí řeky Mississipi a příběhy vzešlé z místního folklóru, šířené hudebníky a vypravěči i kazateli. Umřel v New Orleans, tedy v Království bóóžím, kam jej sám umístil ve své knize Černošský Pán Bůh a páni Izreaeliti - starej zákon a proroci. Starozákonní příběhy mísící se v tradičním černošském folklóru do překvapivě zábavného výkladu knihy knih, mne někdy kolem roku 1985 nutily k neovladatelným výbuchům smíchu. Ač trávíc svůj život v Československé socialistické republice, zcela jsem podlehl kouzlu představ o tom, že by Pán Bůh mohl být skutečně černoch a národem vyvoleným černoši žijící Americe, marně hledající svou pravlast.

 

                                               životopis

 

Komunisté víře nijak zvlášť nepřáli a toto dílo brali nejspíš jako satiru a díky tomu si Boží slovo nalezlo cestu i k mojí maličkosti. Zvláštní. Později, v dobách dospívání jsem díky tomu zvládl celkem bez potíží  setkání s různými šarlatány a věřícími na pohádky, kteří se najednou ve svobodném světě vyjevili. Byl jsem dokonce náležitě připraven i na setkání s takovými manipulátory, jakými je sekta okolo jistého Srí Chimnoye. A ten měl opravdu slušnou armádu nohsledů. V dobách hledání, jsem zkrátka už svojí představu o víře měl díky této knize jasně definovanou. A za to děkuju.

 

 

Nedávno jsem si při hledání této knihy na netu všiml komentáře, v němž bylo - Warning! Oxtodortním Židům a hluboce věřícím křesťanům (zejména bez smyslu pro humor) nedoporučuji číst tuto knihu – mohla by pobouřit jejich náboženské cítění.

Zvláštní, dokonce byla ve třicátých letech zakázaná v Londýně. Pro trochu srandy.

Třeba jako v závěru žalmu s názvem  MOUDROSTI KRÁLE ŠALAMOUNA v českém překladu

.........................................

"Vy na mě račte být moc chytrý, Vaše Veličenstvo," řekla Sába. "Takový hezký král, a k tomu ještě s takovou moudrostí v hlavě, by mi brzy popletl hlavu. Radši se vás nebudu už na nic ptát."

"Ale jděte, miláčku, zeptejte se ještě něco," žadonil Šalamoun rozmazleně.

"No, Sire!" řekla Sába. "Já jsem na vás krátká, kampak já prostá ženská na vás, vy intelektuále."

"Ale nemluv, holčičko," stál na svém král Šalamoun. "Zeptej se aspoň ještě jednou Mého Veličenstva na něco!"

"Tak dobře, ale já vím už napřed, že i na tohle odpovíte správně," řekla Sába, "ale to je jedno, zeptám se vás na to přece. Kdo je ve zdejším městě nejvzdělanější a nejhezčí král?"

"To je ten král," odpověděl starý král Šalamoun a byl všecek blažený, "který tady sedí a dělá zamilované oči na nejhezčí a nejchytřejší královnu ve zdejším městě nebo vůbec v kterémkoli jiném městě, a nic mu na tom nezáleží, co si o tom lidi myslí nebo co tomu řeknou."

A tak ještě nějaký čas spolu seděli a povídali si, a nakonec král Šalamoun šel a postavil chrám jeruzalémský, a když umřel, zbylo po něm devět set devadesát devět manželek, roztroušených po celém jeho paláci.

 

Zkrátka tak nějak ....

Jedním z velkých obdivovatelů knihy Černošský Pán Bůh a páni Izraelité - starej zákon a proroci byl i Jan Werich. Shodou okolností zrovna nedávno, tedy 13. srpna 2010, vyšlo u Supraphonu album dosud digitálně nevydaných Werichových lahůdek. Obsahuje právě i tu, kdy čte kapitolu Zrození světa a Ráj, zrovna z knihy Černošský Pán Bůh a páni Izraelité.

 

 

Ve své době kniha sloužila v několika předlohách  filmové tvorbě.

 

 

Rozhodně stojí za přečtení, všem hledajícím pravdu, ve své ryzosti.  Třeba ukázka z kapitoly Zalidňování země.

Mohlo to být jinak?

 

Posuďte sami.        

Adam a Eva měli dvě děti jménem Kain a Ábel. Když už Adam byl v letech, kdy nemohl dělat těžkou práci, zavolal k sobě hochy a řekl jim: „Už je načase, boys, abyste se trochu usadili a začali pracovat. Já a moje paní jsme vás dosud vydržovali, ale teď už byste mohli začít vy podporovat mě a maminku.“
„Olrajt,“ řekl Ábel, „já myslím, že budu pást ovce.“
„Však ty beztoho zapácháš jako ovce,“ řekl Kain.
„Boys!“ vzkřikl Adam, „nezačínejte se zas hádat a prát!“
„Ábel začal," hájil se Kain.
„Nepřej si, abych začal," rýpl ho Ábel.
„Jen si dej pozor, aby ti přitom nepřiletěl kámen na kokos," řekl Kain.
Adam si začal odpínat pásek a mládenci se raději scvrkli a šli pracovat. Ábel vyvedl ovce na stráň, lehl si a pásl je a spal, a Kain si zapřáhl mezka do pluhu a začal orat dole u potoka.
Kain už dlouho oral a hleděl si své práce, a Ábel si zatím hověl v chládku a díval se, jak Kain pracuje. Najednou si Ábel vzpomněl, že by si měl z Kaina trochu vystřelit, a zvolal: „Haló, Kaine, jak ti jde ta nádeničina?"
„Já si hledím svého, a tak mi to jde dobře," odpověděl Kain, „a ty uděláš dobře, když si taky budeš hledět svého."
„Já se bojím jít na to horké slunce," pokračoval Ábel. „Mohlo by mi spálit mozek. Tobě se, to se rozumí, nemůže nic takového stát, poněvadž ty žádný mozek nemáš."
„Lepší uděláš, když odrazíš," řekl mu Kain. „Já si tě nevšímám, tak mi dej taky pokoj. Ale ty si toho nedovedeš vážit. A nepřestaneš se svými šprťouchlaty, až mě popadne vztek a já tě poženu z toho kopce svinským krokem."
Ábel se mu vysmál, vyskočil a začal zpívat:

„Co uděláš, až tě přijde Satan nabrat na rohy?
Zaženu ho motykou a budu po něm házet brambory.
Hospodine, Hospodine!
Halelujá, halelujá!"

Tento posměšný popěvek byl i na Kaina moc silný tabák. Popadl kámen a bác! Trefil Ábela rovnou za ucho, a Ábel se nějak divně ušklíbl a svalil se a vypadal přitom tak přirozeně a nevinně, jako kdyby držel v ruce lilii.
Well, to všechno se stalo v těch dobách, kdy Pán Bůh chodil po zemi pěšky jako docela obyčejný člověk. A tak přišel ke Kainovi a řekl mu: „Kaine, podívej se, co jsi udělal Ábelovi."

„Já Ábela nehlídám," odpověděl Kain. „Já si hleděl svého byznisu a on si mne dobíral a dělal si ze mne opičky. A tak jsem se dopálil a flák jsem ho kamenem, a jestli jsem ho netrefil, je to olrajt, a jestli jsem ho trefil, taky olrajt. Ať je to tak nebo tak, já nehlídám Ábela ani nikoho jiného, kdo je takový jako on."
„Olrajt," řekl Pán Bůh, „ale já jsem ti přišel říci, že šerif tě bude musit sebrat. A pak se dostaneš před našeho nového soudce a ten ti domluví, a pak budeš celý život nosit v robotárně na nohou řetězy s koulí."
„Jaká pomoc, proč si ze mne dělal blázny?" odpověděl Kain. „Já jsem oral a hleděl si svého a jeho jsem si nevšímal. A ted mne za to ještě přivedou do trúblu. Poněvadž jsem po něm hodil kamenem! Hodil bych po každém, kdo by si ze mne dělal blázny. Ať by to byl běloch nebo černoch."
„Vždyť já ti nic neříkám," řekl Pán, „neříkám, že nemáš pravdu, ale neříkám také, že máš pravdu. Rozumíš mi? Ale jednu věc ti říkám: Být na tvém místě a vědět, jaký metr je náš nový soudce, popad bych klobouk a koukal bych, kde nechal tesař ve světě díru. A nezastavil bych se, dokud bych nebyl ze zdejšího okresu venku. A až bych byl z okresu venku, koukal bych se oženit a usadit se někde a zalidňovat trochu zem a vychovávat sebe i rodinu, a na Ábela bych hleděl zapomenout. Neboť člověka nic tak neuklidní a nedá mu zapomenout na ostatní trúble, jako když se ožení a má hodně moc dětí a pořád co dělat, aby mu nebyla dlouhá chvíle."
A tak tedy Kain sundal s mezka postroj a odrajtoval na mezku pryč i s tím postrojem. Jel čtyřicet dní a čtyřicet nocí, a pak se dověděl, že je v okresu, kterému se říká Nód. „Well," řekl si Kain, „tady se usadím a vychovám si pár dětí." Slezl s mezka, uvázal ho k pařezu, lehl si do chládku a čekal. A vtom šel okolo Pán Bůh. „Na co čekáš, Kaine?" zeptal se ho.
„Čekám, až tady půjde nějaká ženská," řekl Kain, „abych se s ní oženil, jak jsi mi to poradil, Hospodine."

Pán Bůh se jen usmál, šel dále a nechal Kaina sedět na pařezu – ať si Kain láme hlavu, proč se Hospodin usmál! Po dlouhé chvíli se teprve Kainovi rozbřesklo v hlavě.
„Jsem to ale trumpetr!" řekl si Kain. „Čekám tady na ženskou, abych se s ní oženil, a zatím na světě není ani jedna ženská kromě Evy, a ta už je vdaná! Takhle se nedostanu nikam. Vtom zaslechl, jak si někdo na stromě zpívá písničku:

„Dělala jsem, co jsem mohla,
nechci se už vrátit k vám,
jiného si tátu najdu,
vy si tu zůstaňte sám!“

Kain se podíval na strom a uviděl tam nějakou mladou holku, možná však také, že to byla mladá gorila, a ta se houpala na větvi nahoru a dolů, jako by to byla docela obyčejná ženská.
„How do you do, spanilá dívko," zvolal Kain. „Kudypak se dostanu do města?"
„Co chceš dělat ve městě, ty venkovánku neotesaný?" zeptala se ta holka, jež možná byla mladá gorila. „Cože, ty se mnou chceš flirtovat? Mně se zdá, že mladé děvče za nynějších časů už nemůže ani vylézt na strom, aby si na ně mužští nedovolovali."
„Vždyť já si ještě nedovoluji," vece Kain.
„Kdybych viděla, že si některý drzý mužský chce na mě dovolovat, zavolala bych policajta a ten by mu už ukázal, kudy se přijde na nejbližší police station."
„Podívej se, miláčku," řekl Kain. „Nemám kdy si s tebou hrát. Něco se tě zeptám a radím ti radši hned, abys mi dala pořádnou odpověď. Jinak bych si tě musil přehnout přes koleno a naplácat ti, jak se sluší a patří."
A tu se mladá gorila zatvářila, jako by se náramně bála. A pak se ušklíbla, sklouzla po větvi ze stromu a sedla si vedle Kaina.
„Vsadila bych se, že máš v těch svých rukou velkou sílu a že bys dovedl děvčeti natlouct," řekla. „Ty jsi asi moc zlý, když tě popadne vztek."
„Copak o to, sílu já mám," řekl Kain, „já mám svaly, ale zlý nejsem.“
„Ty máš takové zlé oči," řekla mladá gorila, „ty jsi na ženské hrubý.“
„To zas ne, to bys mi křivdila,“ bránil se Kain. „Já bych „nedovedl ženské namlátit, pokud by mne nedopálila."
“Well tak já tě nebudu dopalovat, ty velký hochu, řekla ona. A tak ještě chvíli seděli a povídali si, a pak odešli a dali se oddat a založili si velkou rodinu, tak jak to Pán Bůh Kainovi řekl. A zalidňovali zem.

Další dvě kapitolky jsou k rychlému přečtení zde a stáhnout knihu jistě půjde třeba tady.