NOEGO - BLOG S VLASTNÍM NÁZOREM

Na začátku bylo slovo. Takzvaně slovo do pranice. Seděl jsem na oblíbeném stanovišti, stul číslo 6 restaurace Ve dvoře, s kamarádem Márou. Máru občas podezřívají z šílenství, pro jeho někdy nepochopitelné vize. Tentokrát měl vidinu ledové plochy v centru Děčína. Rozuměl jsem mu. I největší světové hvězdy uvítají možnost zahrát si hokej pod širým nebem. Naposledy si to užíval Jarda Jágr v Moskvě na Rudém náměstí.

Šestá Plzeň a zdá se že se dohodneme. Říkal jsem si, že se to párkrát pokropí a bude. Předpověď hlásí mrazy. Ok. Druhý den po obědě rozjíždíme akci. Vypůjčené hadice nám umožní transport vody z Márova obchodu. Investor je znám. Společně s prvním dobrovolníkem K. rozhrneme sníh a začínáme kropit. Ten den opravdu mrzne. Přidávají se další nadšenci, ovšem těch ťukajících si na čelo je asi víc. Nedivím se. Zůstali jsme do tří u čaje s rumem a výsledek nic moc. Druhý den mráz trochu polevil a skeptiku přibývalo. Dalo se kropit jenom trochu. Další dny už byly ucházející, výsledky ovšem nikoliv. Až po pěti dnech se plácek začal tvářit jako kluziště. Potom jsem onemocněl.

V halucinacích způsobenými vynikajícími léky jsem občas zahlédl Pana Tao a pana B. Nepřikládal jsem tomu nějakou důležitost, zkrátka haluze no. Projekt kluziště se zdál být mrtev. Zato já ožil a mé první kroky ze smrtelného lože vedly na stadion. Jak milé překvapení. Štafetu převzali stateční muži z mích vidin. Oni to nezabalili a dalších pár dní naváželi sníh a vodu. Já vstal z hrobu v předvečer dne D. Stihl jsem zlehka potrénovat a těšil se na zápas. Zápas byl krásný. Je to neskutečná euforie zabruslit si v centru města a zahrát si s přáteli lední hokej.

Víc si cením toho, že jsem mohl pár dní strávit ve společnosti absolutních bláznu, kteří jen tak, pro jeden den euforie, dotáhnou jako šílenci do finále takový úlet. Paráda. Myslím, že to dneska roztaje. No uvidíme. Teď už to záleží jen na Paní Zimě. Zajdu se tam mrknout, každý další zápas je jen bonus. Díky všem. Maximal respect. Asi to roztaje.