NOEGO - BLOG S VLASTNÍM NÁZOREM

Občas lze zaslechnout názor, že s touto republikou, se to nepohne k lepšímu, dokud nevymřou generece, přímo zasažené komunistickou diktaturou. Toto tvrzení, může být pravdivější, než se na první pohled zdá. Blížící se komunální volby mohou trochu napovědět, jestli už je tato země trochu čistější, protože lidi s ambicí ovlivňovat věci veřejné, můžeme osobně znát. Poté, co se ke mně dostala kandidátka strany Věci veřejné, do komunálních voleb, u nás v Děčíně, musím se přiznat, že i já, tento poněkud drsný názor sdílím také.

Psal se rok 1990. Muselo to být někdy v únoru, maximálně v březnu, tedy zhruba čtyři měsíce po událostech v listopadu 1989, známých jako Sametová revoluce. Už trochu odezněl revoluční étos a společnost nezadržitelně nabírala západní kurs.

Já jsem tou dobou studoval ve druhém ročníku děčínské strojní průmyslovky. Jako druháci jsme si právo na účast při důležitých událostech museli celkem tvrdě vydupat na komunistickém vedení školy, ale touto dobou už nikdo revoluci nezpochybňoval(kromě opravdu zarytých fanoušků komunistického režimu a všech těch, kteří se buď měli dřív dobře, nebo se dřív měli dobře). Konečně se nikdo nestaral o to, co máme na sobě, zeměpis a dějepis přestával být nuda, začali jsme se učit nové předměty ekonomiku, angličtinu a výpočetní techniku. Zkrátka důkazy o tom, že svržení komunistické moci, bylo nutné a morálně správné, se daly najít všude kolem. Většina lidí se konečně svobodně nadechla a přisluhovači režimu, koukali honem rychle, aby se na jejich minulost zapomělo, nebo se snažili urvat co šlo. Klasika.

Až na jednoho hrdinu. Tehdy v únoru nás čekalo suplování. Naše učitelka na občanskou nauku onemocněla a namísto ní dorazil On. Znali jsme ho od vidění, snad inženýr co učí technické věci, třeťáky, čtvrťáky. Nikdo z nás netušil, co v sobě tenhle nenápadný inženýr nosí. Po seznamovacích frázích přišla výuka. Učitel se zeptal, jestli jsme spokojeni s vývojem po novém roce a když se značným znechucením ve tváři vyslechl naše šestnáctileté ódy na nový svět, přešel do protiútoku. Zbývajících třicet minut nás krmil takovými perlami, jako že to teprve přijde a  poznáme, jak to bylo za komunistů fajn, popření všech, už všeobecně známých zločinů komunismu a několikero důrazných varování, abychom si dávali pozor, že ještě není konec a abychom už brzy nelitovali svých postojů v revoluční době a zavčasu se přidali na správnou(tedy komunistickou) stranu. Během přednášky zbrunátněl a přesto, že venku už bylo všechno všem jasné, v naší třídě kroužil strach. Po hodině zůstala velká část z nás v šoku sedět, naprosto konsternována. Ten člověk byl fanatickým zapálencem komunistické internacionály a  ještě v únoru 1990 se nestyděl strašit šestnáctileté děti. Nevěřil jsem vlastním uším a očím.

Naštěstí tempo doby bylo rychlejší než rychlé a ač jsem tohoto učitele potkával dál na chodbách školy, myslím, že už nás neučil a jeho výstup brzy upadl v zapomenutí. Po několika letech jsem si na jeho one man show vzpoměl, když se coby úspěšný volejbalový trenér děčínských dorostenek, vyjadřoval k lecčemu, na stránkách regionálního tisku. Už tehdy mě napadlo, jak se asi všichni tihle komouši rozplynuli a kde se asi realizují teď. Tihle zapálení budovatelé. A jak už po deseti letech po sametové revoluci nikdo vlastně neřeší bývalé komunisty, proč by taky měl? Ale pořád to byl jenom sport, sice věc veřejná, ne však politika.

Až letos, pěkně po dvaceti letech opouštějí své úkryty a jejich budovatelské já se opět dere na světlo denní. A kde dostanou možnost ? Strana Věci Veřejné bude pravděpodobně místem  jejich znovuzrození. V hlavních parlamentních stranách od roku 1990 platilo, že jejich členové nesměli být v KSČ, komunisté měli svou stranu, ale nebyli moc in. Většina těchto bývalých zatvrzelých komunistů postupně splývala s dobou, začli sami podnikat a podobně. Svoje síly koncentrovali k záchraně majetku a postavení. Už asi myslí, že je zapomenuto. V Děčíně čelí strana Věci Veřejné kritice, kvůli svému lídrovi, který má snad nomenklaturní minulost a i já na stejné kandidátce objevil svého muže. Těžko říct, ale Věci Veřejné zřejmě nemají dost neznámých tváří, mohly by vsadit na nezkušené mládí, ale potřebují i seriózní odborníky. Ovšem ti, co do politiky chtěli, už jsou v jiném táboře. Věci veřejné jako parlamentní strana jistě budou chtít svoji pozici potvrdit i v regionech a tihle staří vepři veřejně očistit svá jména. Proto o nich možná zase uslyšíme. Pozor na ně, oni schvalovali brutalitu a ubohost komunistického režimu . A zcela určitě, si něco z toho, nesou v sobě a to nevěští nic dobrého. Zdá se, že ve straně Věci Veřejné se kromě tvrdých manažerů, setkáme s celou řadou pozapomenutých tváří z dob socialismu. Určitě se dohromady shodnou na jednom a to, že účel světí prostředky. Tak, jako jejich předseda Radek John, jež svojí kariérou toto heslo potvrzuje svou schopností být u toho za všech režimů.

Nejsem schopen takové nenávisti, abych pátral po všech, zveřejnoval jejich jména a tak dále. Přesto si myslím, že by věci veřejné, tihle vepři, veřejně ovlivňovat neměli. Svou šanci už dostali, tak ať zalezou a jsou rádi, že jsou rádi. Jinak nám nezbyde, než opravdu vyčkat, až vymřou . Potom ještě budou muset vymřít takoví, jako jsem já.  No a pak si to snad už nikdo nebude brát osobně. RIP

Přidat odkaz na článek: