NOEGO - BLOG S VLASTNÍM NÁZOREM

Sedím si úlevně v páteční nálevně a chystám si v hlavě článek o době kamené dnes. Po několika týdnech těžké roboty se ani nesnažím pochytat obsahy okolních rozhovorů. Jenom to vědomí, žě se většinou točí okolo noego, lehounce šimrajíc někde vzadu. Jako bys zapoměl Butchi pýcha. Jako když strčí vaše srdce do svěráku a největší nýmand z celé fabriky vám do něj vyvrtá díru.

Potom utahují a vy se musíte dívat jak jejich radost při každé vytrysklé várce stoupá. To už jsem párkrát zažil. Myslel jsem, že má okoralá duše vydrží už asi všechno. Je to tu zpátky. A zrovna tenhle parchant. Quimby je mrtvej ty vo tom nevíš? Na to jak jsem ho málo znal, jsem nečekal, že zrovna zpráva o jeho smrti ochromí všechny moje životní funkce. Fuck ...

Nejdříve jsem tomu nemohl uvěřit, takže jsem zachoval chladnou tvář. Pak jsem hned běžel za Dagou. Muselo to pro něho být strašné, když si přišli až k němu. A potom ta identifikace. Fuj. Vyprávěl mi část toho příběhu jak to vůbec mezi nimi bylo. Mou hlavou se honí jenom ty nejčernější myšlenky. Jako absolutní nule mi tihle dva dali šanci začít. Prohlédl jsem část mlžného oparu a poprvé od dob Carlose Castanedy zase začal ctít existenci více světů.

Zmateně běžím nočním městem strachy se rozhlížím do všech stran. Každý stín ve mě probouzí podezření. Dostanou i mě? Můj žal se mísí do těžkotonážního pití slečny Jane a útěk přes zahradní kolonii se evidentně nedaří. Bože i já miluju ševelení kosmických nadzvučněných harfiček, dráždění nosopatky červenolícé, nebo zaboření ponosnice do mezidudí.

Ale co dál? Jeden je mrtev druhý už dává do kupy ten svůj obstarožní raketoplán. Bože Butchi něco ses snad už naučil. Kurva! Kurva! Kurva!